close
Přeskočit na obsah

Svaljava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svaljava
Свалява
Pohled na město
Pohled na město
Svaljava – znak
Znak
Svaljava – vlajka
Vlajka
Poloha
Souřadnice48°32′50″ s. š., 22°59′10″ v. d.
Nadmořská výška204 m n. m.
Časové pásmoUTC+2
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina
OblastZakarpatská
OkresMukačevo
Svaljava
BERJAYA
Svaljava
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel16 871
Hustota zalidnění1626,720 obyv./km²
Správa
StarostaJurij Hryha
Oficiální websvaliava.osp-ua.info/index.php
Adresa obecního úřaduDuchnovyče 2
Svaljava
Telefonní předvolba3133
PSČ89300
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svaljava (ukrajinsky a rusínsky Свалява, maďarsky Szolyva, slovensky Svaľava, česky Svaljava[1] nebo Svalava[2]) je město ležící v Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Je součástí okresu Mukačevo, do července 2020 bylo sídlem okresu Svaljava. Město je sídlem Svaljavské městské územní hromady (ukrajinsky Свалявська міська громада). Částí města Svaljava je Dračyno. V roce 2025 žilo ve Svaljavě 16 871 obyvatel; v celém městě pak 17 797 obyvatel.[3]

Den 21. září se slaví každoročně jako tzv. "den města".[4]

Geografie

[editovat | editovat zdroj]

Poloha

[editovat | editovat zdroj]

Město se nachází v centrální části Zakarpatské oblasti v údolí řeky Latorica pod pohořím zvané Poloniny. Nachází se přibližně 23 km severovýchodně od okresního města Mukačevo a přibližně 50 km od oblastního města Užhorodu. Město také sousedí s obcemi Černyk, Nelipyno, Holubyne a Dračyno.

Přírodní poměry

[editovat | editovat zdroj]

Město leží v údolí řeky Latorica[5], resp. na ústí říčky Svaljavka do Latorice. Je obklopeno různými vrchy, jejichž nadmořská výška se pohybuje okolo 600–700 m n. m., a které jsou pokryté hustými lesy.

V centru města se nachází dub starý přes 500 let.[4]

Název

[editovat | editovat zdroj]

Název města je slovanského původu a vznikl podle označení pro sůl.[6][4] Je tak dochován hlavně v maďarské podobě názvu (Szolyva), v ostatních slovanských jazycích se postupně vyvinul do jiné podoby. V němčině se historicky objevuje také název Schwallbach.[4]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o městě se objevuje na počátku 12. století,[4] tehdy bylo sídlo ve vlastnictví uherského šlechtického rodu. Roku 1263 je doložen název sídla v podobě Zoloa. Město se rozvinulo nejspíše na přirozeně vzniklé obchodní stezce z Uher do Haliče. Vařením místní minerální vody s vysokým obsahem soli se zde sůl také vyráběla.[4] Od 13. století bylo součástí berehovské farnosti.

Začátkem 18. století se místní obyvatelstvo zapojilo do Rakócziho povstání. Svaljava se později dostala do vlastnictví šlechtického rodu Schönbornů. V 90. letech 18. století se město stalo významným hospodářským centrem regionu, byl zprovozněn lihovar a postavena úzkorozchodná železnice. Město obdrželo povolení na pořádání trhů (1798), na kterých se prodávaly převážně proutěné výrobky a keramika. Byla zahájena výstavby silnic a mostů. V roce 1834 zde žilo okolo pěti set lidí.[7]

V roce 1881 byla přes Svaljavu postavena železniční trať ve směru Vídeň–Lvov. Tento čin dal impuls k vývozu zdejší minerální vody po rakouských zemích, což vedlo k vybudování sklárny na výrobu láhví. Vzniklo také překladiště na sušení dřeva.[8] Až do roku 1918 bylo město sídlem vlastního okresu (maďarsky Szolvyai járás). Bylo součástí župy Bereg.[9]

BERJAYA
Dům ve městě.

V roce 1910 bylo v posledním sčítání lidu, které bylo uskutečněno za Rakousko-Uherska, ve Svaljavě 3802 obyvatel, z toho 1698 Rusínů, 1115 Němců, 735 Maďarů a 195 Slováků.

Po rozpadu Rakouska-Uherska [10], téměř rok po skončení 1. světové války (11. 11. 1918), se v roce 1919 Podkarpatská Rus tím i Svaljava připojily k Československu. Zatímco v roce 1920 žilo ve městě 4,4 tisíce obyvatel, v roce 1939 to bylo již sedm tisíc obyvatel. Během první československé republiky se zde rozvíjel chemický průmysl.[11] Bylo zde gymnázium[12] a od roku 1921 i odborná škola.[12] Slibný vývoj ukončila maďarská anexe a druhá světová válka.

Před příchodem Rudé armády nechala německá a maďarská vojska strhnout všechny mosty a dále zničila místní nádraží.[13] Jednotky Rudé armády dosáhly Svaljavy dne 24. října 1944.[14]

Roku 1945 na základě zfalšovaného[zdroj?] referenda které organizoval SSSR pod dohledem sovětských vojsk, byla Podkarpatská Rus spolu s městem Svaljava připojeny k Ukrajinské SSR. Po skončení druhé světové války Rudá armáda v blízkosti města vybudovala koncentrační tábor, ve kterém byla vězněná převážně maďarská a německá menšina. Dnes se na jeho místě nachází památník v podobě rozlehlého parku.

Po skončení války se stala oficiálně sídlem městského typu[15] a práva města získala Svaljava roku 1957.[16] V 50. letech zde vzniklo kino, které neslo název Tarase Ševčenka (později zaniklo, dnes se zde nachází restaurace Evropa[17]). V 60. letech 20. století zde žilo 10,1 tisíce obyvatel.[6] V této době zde také byl postaven Palác kultury se sochou Ivana Franka. Vznikla zde i organizace pro kulturní aktivity maďarské národnostní menšiny.[18] Rozvíjela se zde sklářská výroba.[19]

Od roku 1991 je město součástí nezávislé Ukrajiny. Roku 1994 zde byl dokončen památník obětem Stalinových represí (z období po připojení bývalé Podkarpatské Rusi k SSSR).[20]

V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022 sem byl přemístěn dětský tábor Artěk.[21]

Ekonomika

[editovat | editovat zdroj]

V okolí je stáčena minerální voda.[22][23] Zastoupen je zde také potravinářský průmysl. Díky procházející železniční trati se většina místních provozů rozvíjela v její blízkosti. To je případ bývalého závodu Lesokombinátu (ukrajinsky Лісокомбінат), který nicméně po rozpadu SSSR zanikl a jeho objekty byly postupně ničeny zubem času.[24]

Církevní stavby

[editovat | editovat zdroj]
BERJAYA
Administrativní budova ve Svaljavě.

Místní řeckokatolický kostel pochází z roku 1758. Dřevěný kostel sv. Michaela vznikl v 16. století a je ukázkou tzv. lemkovské architektury.[4] Další pravoslavné kostely zde vznikly v 19. století, v první polovině století dvacátého a třetí potom byl vysvěcen v roce 2010.[4]

Svaljavský Cyrilo-Metodějský ženský klášter (monastýr), postavený v 90. letech 20. století, je blízko Dračyna.[25]

Doprava

[editovat | editovat zdroj]

Nachází se zde stanice na hlavní železniční trati Lvov – Stryj – Čop, která spojuje Zakarpatskou oblast se zbytkem Ukrajiny. V obci stojí jediné nádraží.

Pochází tudy také silnice z Mukačeva k Voloveckému sedlu (M-06), která je součástí evropské silnice E50. Samotný střed města obchází po obchvatu, který vede severně od středu Svaljavy.

Školství

[editovat | editovat zdroj]

Ve městě stojí internátní škola,[26] několik základních škol a gymnázium.

Zdravotnictví

[editovat | editovat zdroj]

Svaljava má vlastní nemocnici, které během války v letech 2022–2023 pomáhaly také humanitární dodávky z Česka.

Rodáci

[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Свалява na ukrajinské Wikipedii a Свалявська міська громада na ukrajinské Wikipedii.

  1. ↑ Seznam obcí a úřadů na Podkarpatské Rusi. Užhorod: [s.n.], 1922. Dostupné online. S. 15.
  2. ↑ BOHÁČ, Antonín; PROKOP, Ladislav. Statistický lexikon obcí v Republice československé. Svazek IV. Praha: Státní úřad statistický, 1928. Dostupné online. S. 22.
  3. ↑ Свалявська міська громада - Закарпатська область,. gromada.info [online]. [cit. 2025-01-31]. Dostupné online.
  4. 1 2 3 4 5 6 7 8 Свалява відзначає свій день: цікаві факти про місто солі та мінеральних вод. Pershij.com [online]. [cit. 2022-08-14]. Dostupné online. (ukrajinsky)
  5. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 192 s. ISBN 966-7838-23-4. S. 230. (ruština)
  6. 1 2 TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 530. (ukrajinština)
  7. ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 531. (ukrajinština)
  8. ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 533. (ukrajinština)
  9. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 192 s. ISBN 966-7838-23-4. S. 88. (ruština)
  10. ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28 - 30, 48 - 51, 73 - 100, 108 - 121, 123 - 134, 136 - 144, 164 - 167
  11. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 66. (ukrajinština)
  12. 1 2 BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 150. (ukrajinština)
  13. ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 538. (ukrajinština)
  14. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 400. (ukrajinština)
  15. ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 539. (ukrajinština)
  16. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 254. (ukrajinština)
  17. ↑ Сторінки історії: Як працював кінотеатр у Сваляві. mukachevo.net [online]. [cit. 2022-08-14]. Dostupné online. (ukrajinsky)
  18. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 537. (ukrajinština)
  19. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 303. (ukrajinština)
  20. ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 612. (ukrajinština)
  21. ↑ Дитячий табір "Артек" переїде до Сваляви на Закарпатті. espreso.tv [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (ukrajinsky)
  22. ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 192 s. ISBN 966-7838-23-4. S. 337. (ruština)
  23. ↑ Kárpátalja aranya a gyógyvíz. index.hu [online]. [cit. 2023-07-26]. Dostupné online. (maďarština)
  24. ↑ Шокуючі ФОТО трагедії у Сваляві, де під 100-тонним краном загинуло троє закарпатців. Закарпаття онлайн [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (ukrajinsky)
  25. ↑ KORENYAK, Olena. Свято-Троїцький Кирило-Мефодіївський жіночий монастир, м. Свалява [online]. 2010-08-28 [cit. 2024-08-03]. Dostupné online.
  26. ↑ Ein Besuch bei den Roma in der "ungarischen" Ukraine. Pesterlloyd [online]. [cit. 2023-07-26]. Dostupné online. (ukrajinsky)[nedostupný zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Свалява na rusínské Wikipedii.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • BERJAYA Obrázky, zvuky či videa k tématu Svaljava na Wikimedia Commons
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svaljava&oldid=25936121“