Mithraismus
Mithraismus je moderní označení pro Mithrova mystéria, pozdně starověký římský kult boha slunce Mithry, který Římané nazývali jako mystéria Peršanů. Mithrův kult byl mysterijní pozdně antický synkretický směr, který se rozšířil po celé římské říši před nástupem křesťanství jako státního náboženství říše, ale na rozdíl od něj se nikdy nestal masovým ani státním náboženstvím. Mystéria byla oblíbenou, leč uzavřenou tajnou společností omezeného počtu zasvěcenců. Pro svůj vojenský charakter se kult stal populárním zejména mezi římskými vojáky a úředníky, příznivce si našel i mezi římskými císaři. Přístupný byl pouze mužům, to mu významně zabránilo v dalším rozšíření. Zřejmě byl odmítán určitými konzervativními římskými kruhy a splýval se zavedeným kultem římského slunečního boha Sola.
Charakteristika kultu
[editovat | editovat zdroj]Ústřední postavou uctívání a tajných mysterijních obřadů byl původem perský (íránský) sluneční bůh Mithra. Největšího rozšíření dosáhl kult v období pozdní antiky 1. až 4. století n. l. Přestože se úspěšně rozšířil po takřka celé římské říši a mohl se teoreticky ucházet o přízeň široké veřejnosti nebo se stát dokonce státním náboženstvím říše ještě před nástupem křesťanství, v praxi zůstával pro veřejnost uzavřeným, přístupný pouze pro úzký kruh mužských zasvěcenců. Pro svůj vojenský charakter zůstával nepřístupný ženám. Této vzniklé mezery dovedly využít jiné kulty, např. Kybely.
Pro Římany obecně byl (stejně jako jiné mysterijní kulty) kultem orientálním a cizokrajným, tedy ne-římským a dovezeným. Kvůli jisté provázanosti s Peršany, národa dlouhodobě nepřátelského vůči Římu, mohli tradicionalističtí konzervativní Římané k němu chovat nedůvěru a určité podezření. Ironií je, že sluneční bůh Mithra(s) a jeho kult známý jako „mystéria Peršanů“ měl se skutečnými Peršany a jejich náboženstvím pramálo společného.
Mithrova mystéria vznikla v helénistickém světě a stala se kultem římským. Původ antického Mithrova kultu je třeba hledat v helénistické Malé Asii, v Kilíikii a na březích Pontu, které měly vazby na řecký svět a styky s orientem. Zde se zrodil synkretický směr ovlivněný tradičními slunečními kulty a řeckými mýty héroů ovlivněný chaldejskou astrologií.
Původ kultu a mytologie
[editovat | editovat zdroj]Íránský a helénistický Mithra
[editovat | editovat zdroj]
Bůh římského mithraismu vychází z indo-íránského boha slunce zvaného Mithra nebo Mitra, který byl uctíván v perské říši (jméno má v avestánštině zhruba význam: „ten, který svazuje“, původ má také v sanskrtu a znamená „přítel“).
Mithras uctíváný v pozdně antickém Římě je nepochybně božstvem íránského původu, ale pravděpodobně vychází z tradice odlišné od zarathuštrické.[2][3] Než se římská republika stačila rozšířit dál na východ o další provincie, Mithra se již stačil zabydlet a rozšířit v helénistickém světě, kde se mísily náboženské představy starověkého Řecka a východu. Mithra tu splýval s jinými bohy slunce jako byl Apollón či Hélios. V synkretismu docházelo k mísení náboženských představ a Mithra získával podobu těchto bohů, čímž se ovšem vzdaloval od své původní perské předlohy.
Mithra je synem Dia-Óhrmazda (synkretické spojení nejvyššího boha řecké mytologie a Ahury Mazdy) a rezonuje v osobních jménech několika pontských vládců. V synkretismu docházelo k mísení náboženských představ z řecké mytologie a zoroastrismu, státního náboženství perské říše.
Římané a zejména legionáři se s kultem setkávali během svých válečných tažení na východě. Mezníkem bylo římské dobytí maloasijské Kilíkie, toho času pod kontrolou pirátů, a podmanění si Pontu. Po ovládnutí Malé Asie Římané pokračovali do Arménie. Arménské legie měly být první, které vyznávaly Mithrův kult. Odtud římští legionáři šířili víru dál do dalších koutů impéria. Díky vojenskému charakteru se kult stal velice oblíbeným zejména u římských legií, ale také se rozšířil mezi městské úředníky, později byl podporován i některými římskými císaři. Jeho šíření zcela jistě usnadňovaly bohatě zdobené přenosné oltáře, které seznamovaly věřící se životem Mithrovým. Chrámy zasvěcené perskému bohu slunce (zvané mithraeum) byly nalezeny na mnoha místech římské říše včetně těch nejvíce vzdálených římských provinciích (například v Británii).
Římský Mithras
[editovat | editovat zdroj]
Mithrovy mýty se do dnešních dnů nedochovaly, ale z kamenných reliéfů Mithrových oltářů je možno vyčíst kultovní příběh božstva. Na počátku se Mithra zrodil (či byl stvořen) již jako dospívající mladík ze skály v jeskyni.[4][5] Sbíral plody nebo sklízel obilí, poté vystřelil z luku šíp a zasáhl jím skálu, ze které pak vytryskl životodárný pramen. Poté musel pronásledovat býka, kterého bylo zapotřebí zkrotit.[5]
Jeho nejvýznamnějším skutkem je skolení velkého býka. Ústředním motivem příběhů je tedy výjev zvaný tauroktonie, tomu je na oltáři věnována největší pozornost, na něm je bůh Mithra zobrazen, kterak zabodává meč (či dýku) do hřbetu umírajícího býka. Tento akt představoval oběť, během které je obnovována plodnost a životadárnost světa i kosmu. Někdy je zobrazován, kterak na zkroceném býkovi jede. Proto jeho římské jméno Mithras (latinsky) bylo někdy doplňováno různými přídomky (například „Mithras Tauroktonos“). Na tauroktonii bývají někdy vedle vyobrazené prýštící krve z býkovy rány symbolicky vyrůstající zemědělské plodiny. Po stranách se vyskytují menší scény zachycující další významné události z Mithrova života.
Kromě Mithry se na obrazech objevují další postavy – různá zvířata (had, pes, štír, havran aj.), sluneční bůh Sol (nebo Hélios), Mithras bývá někdy doprovázen dvěma mladíky (dvojčaty neboli blíženci) s pochodněmi, kteří bývají oblečení stejně (či podobně) jako on, jmenují se Cautes a Cautopates.
Mithras byl vždy zobrazován jako mladík v červeném orientálním oděvu (zřejmě perském) s pláštěm a červenou frygickou (frýžskou) čapkou (zřejmá inspirace řeckým hrdinou Perseem), které byly mylně považovány za oděv Peršanů (frygická čapka nebyla typickým módním doplňkem Peršanů, byť si to Řekové a Římané zřejmě mysleli).
Sol Invictus Mithras
[editovat | editovat zdroj]
Mithras plnil roli zachránce a spasitele, byl chápán jako bůh slunce a světla uctívaný uprostřed temné jeskyně. Měl vždy podobu mladého bojovníka a vládce kosmu („kosmokrátor“) a obnovitele světa, který skrze krvavou oběť kosmického býka pravidelně zachraňuje a cyklicky obnovuje veškerý život.
Raná křesťanská církev napadala Mithrova mystéria z kopírování a parodování křesťanských obřadů. Mithra plnil ve svých mystériích podobnou úlohu spasitele srovnatelnou s Kristem v křesťanství, ale na rozdíl od křesťanského spasitele není zabit pro spásu lidstva, ale naopak pro jeho spásu zabíjí. Činí tak, protože musí. V jeho tváři se proto neprojevuje hněv ani touha po krvi, spíš určitá odevzdanost.
Narození Mithry se v Římě slavilo 25. prosince během svátku Dies Natalis Solis Invicti („Dne zrození nepřemožitelného Slunce“) zavedeného císařem Aureliánem, které mělo formálně sjednotit kulty solárních bohů.
Mithras je ztotožňován s dvěma antickými bohy slunce, s řeckým slunečním bohem Héliem a zejména pak s římským aureliánským bohem Solem („Sol Invictus Mithras“). Sol je také mithraistickém umění často zobrazován společně s Mithrou, ale v podřízené roli (např. ve scénách mithraistických oltáří je vyobrazení Sola a Mithry, jak si nad oltářem tisknou ruce – dexiósis). V dalších scénách si Sol před Mithrou poklekává a Mithras nad ním mává jakýmsi předmětem (pravděpodobně vakem), což působí dojmem, že se chystá Sola zasvětit do svých perských mystérií. Cyklus obrazů je ukončen scénou, na které Mithras vystupuje na Solův sluneční vůz.[6]
Obsah a smysl mystérií
[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Římský Mithrův kult se postupně vyvíjel ve východních provinciích římské říše jako synkretismus antického polyteismu (řecko-římské mytologie), východní astrologie a perského náboženství zoroastrismu (založeného Zarathuštrou), kterým byl ovlivněn jen okrajově.
Orientální kult přinesl do římského náboženství několik novot, které mohly ovlivnit rodící se křesťanství a církev:
- Spasitelské božstvo obnovující řád světa násilným zkrocením a krvavou obětí kosmického býka.
- Posvátnou liturgii v prostorách podzemní svatyně nebo chrámu a ústřední motiv tauroktonie coby díla spásy s ikonografií související s nebeskými tělesy noční oblohy.
- Tajné iniciační obřady s vírou ve spásu lidské duše, které měly skrze rituál a atmosféru vzbuzovat bázeň a zbožnost (proto náleží ke skupině mysterijních kultů). Zasvěcenci v Mithrových svatyních nosili během obřadů pestrobarevná orientální roucha a masky, které odpovídaly jednotlivým stupňům zasvěcení. Obřady byly neveřejné a pro obyčejné lidi nepřístupné.
- Rituální přijetí do kultu prostřednictvím obřadu – křtu, který spočíval ve vypálení (či vytetování) znamení (či znaku) na čelo,[7][8] která měla pravděpodobně tvar řeckého kříže nebo kříže ve tvaru písmene X (Hostilianův portrét), není to však jasně prokázáno.[9]
- Propracovaná hierarchie kultu a kněží, od nejnižších zasvěcených až po nejvyššího otce.
Každý stupeň měl svůj iniciační rituál, během něhož kandidát musel prokázat odvahu nebo znalosti, které byly tajné a pro obyčejného člověka nedostupné. Kandidát byl vystavován nebezpečí nebo si musel poradit s různými překážkami, nástrahami a hádankami. To je také důvod, proč byl kult přístupný pouze mužům a oblíbený mezi římskými vojáky.
Během úvodní zasvěcovací ceremonie byl nováček přiveden do tmavých prostor jeskyně nebo podzemní svatyně se zavázanýma očima. Uvnitř mu byla látka sejmuta z očí a nabídnuta honosná koruna. K tomu, aby ve zkoušce obstál, musel být předem poučen o tom, že nabízenou korunu má odmítnout a pronést před knězem formuli, že tuto korunou nepotřebuje, neboť jeho korunou je samotný Mithras.
Smyslem mithraismu byla spása člověka a dosažení věčného života, toto mělo být zajištěno postupným zasvěcením do mysterijních obřadů. Překonáváním četných překážek či nástrah a plněním různých úkolů (například postu) bylo možné projít sedmi stupni zasvěcení, jimž odpovídá představa stoupání duše zemřelého k nebi sférami sedmi planet (sblížení mithraismu, obdobně jako u gnosticismu, s astrologií). Skrze iniciační rituály zasvěcenci postupně vstoupali v hierarchii vzhůru jako po nebeském žebříku k nebi, na jehož konci se měla nacházet nebeská brána a radostná přítomnost boha spasitele. Ke každému iniciačnímu stupni hierarchie kultu byla přiděleno jedno vesmírné těleso (a zřejmě i božský patron).
Rozšíření kultu ve světě
[editovat | editovat zdroj]
Není známo, jak moc byl helénistický a posléze římský Mithrův kult spjat s perským náboženstvím a jeho reformní podoby zavedené prorokem Zarathuštrou, resp. zoroastrismem.
Úcta k slunečnímu Mithrovi byla v Persii poměrně běžná, ale bůh slunce se nemohl stát nejvýznamnější postavou v zoroastriánském náboženství, protože v něm byl trvale zastíněn nejvyšším zarathuštrickým bohem Ahurou Mazdou, což z něj činilo natrvalo boha druhořadého.[9] Kvůli tomu, že se Mithrův kult významněji uplatnit v Persii, nacházel si nové stoupence v nábožensky tolerantním helénistickém Středomoří a nakonec i v římské říši, kde se hojně šířil během 1. století n. l. (pozůstatky jedné svatyně byly nalezeny v Británii nedaleko Londýna).
Přestože je Mithra bohem původem indo-íránským, paradoxně na území Persie (Íránu) nebyla nalezena žádná Mithrova podzemní svatyně ani známka Mithrova kultu, jaký se rozvinul v helénistickém Středomoří či Římě. Je zřejmé, že podoba Mithových mystérií se neformovala na území perské říše, ale postupně se vyvinuly v kultuře helénistických království, nástupnických států říše Alexandra Velikého, kam se víra v perského boha šířila prostřednictvím obchodu a výbojů. Mithra byl daleko dříve také velice oblíbený v Pontském království (několik tamních králů neslo mimo jiné i jméno Mithradatés, což doslova znamená „daný Mithrou“), kam doputoval ze sousední Sásánovské říše (snad prostřednictvím perských zoroastriánských mágů).
Mithrův kult se poté dál rozvíjel na území Malé Asie (pravděpodobně nejvíc stoupenců nalezl právě v Pontském království), kde přebíral antické vlivy. Po dobytí Pontu Pompeiem se kult hojně objevoval u kilíkijských pirátů. Po jejich porážce se prvními římskými šiřiteli kultu stali pravděpodobně arménští legionáři, kteří se účastnili války proti Pontu a později i proti těmto pirátům, z nichž někteří pocházeli z bývalých vojsk pontského krále Mithridata.[10] Po mnoha porážkách a bojích se uchýlili k pirátskému způsobu života.
Takto byl Mithrův kult ovlivňován synkretickým prostředím helénistické Malé Asie a posléze řecko-římské kultury, řecko-římskými náboženskými představami, starověkou astrologií a možná v pozdější době také křesťanstvím.[11][12]
Chrámy a podzemní svatyně
[editovat | editovat zdroj]
Shromáždištěm účastníků Mithrových mystérií tvořila jeskyně či uměle zbudovaná podzemní svatyně (zvaná mithraeum) s oltářem zdobeným výjevy z Mithrova mytologického života, později vznikaly také nadzemní chrámy (podobné křesťanským kostelům). Někdy bývají v podzemních svatyních umístěné otvory, odkud měly dovnitř proudit paprsky slunečního svitu. Ty měly osvětlovat některá speciální místa (například oltář) během obřadů a celkově tak podtrhovat atmosféru svatyně. Ústředním výjevem interiéru chrámu byl bohatě zdobený oltář s tauroktonií – výjevem Mithry, kterak zabíjí býka, ta měla obvykle největší rozměr a byla umístěna tradičně uprostřed oltáře (či nad oltářem).
.JPG)
Uvnitř Mithrových svatyní se vyskytovaly sochy démonického božstva Aióna představující personifikaci času (či nekonečného času, pravděpodobně se jedná podobu římského boha Saturna a řeckého Krona). Mimo soch Aíona se v některých svatyních objevují také sochy a busty egyptsko-helénského synkretického boha Serapida (například v londýnském mithraeu jeho busta). Serapis byl nejvyšší bůh Ptolemaiovského Egypta a centrem jeho kultu bylo helénské město Alexandrie.
Shromáždění věřících uvnitř chrámu bylo pro antický svět novinkou (u tradičních antických chrámů se věřící shromažďují před vchodem a přístup dovnitř mají pouze kněží), kdežto zasvěcenci kultu se shromažďují v prostorách Mithrova chrámu podobně jako křesťané v kostelech.
Vedle toho Mithrův kult si vytvářel speciální mobilní oltáře s reliéfy, které bylo možno libovolně přesouvat či rozebrat a znovu sestavit na jiném místě. Kamkoli věřící v boha slunce přišli, tam si náboženství přinášeli sebou spolu s přenosným oltářem, což jim snáze umožňovalo praktikovat jejich víru. Oltář s uměleckými reliéfy navíc sloužil jako obrazová kniha, která věřící snadno seznamovala s životem Mithrovým a jeho skutky. Díky římským legiím se kult šířil nezvyklou rychlostí a zakládání nových náboženských obcí bylo mnohem jednodušší.
Liturgie a náboženské svátky byly odvozeny z příběhů Mithrova života, kult oslavoval zabití býka Mithrou slavností či hostinou, během které byl obětován býk, jehož maso se později na hostině jedlo. V pobožnostech hrály také významnou úlohu voda a víno (původně haoma neboli sóma, obětní nápoj z rostliny, která na Západě neroste, a proto byla v obřadech nahrazena vínem). Úpadek kultu byl zapříčiněn rozmachem nového náboženství křesťanství a s ním souvisejícím zákazem pohanských krvavých obětí. Vzhledem k tomu, že oběť býka byla pro mithraistickou víru a liturgii klíčová, protože se skrze ní prováděla obnova světa a všeho života v něm, nebylo možné v kultu dál pokračovat.
Sedm stupňů zasvěcení
[editovat | editovat zdroj]Zmíněných sedm stupňů bylo následujících:
| číslo | mozaika v Ostii | název v latině | překlad | vesmírné těleso | spřízněné božstvo (patron) | symboly a atributy |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1. |  |
Corax, Corux nebo Corvex | havran či vrána | Merkur | Mercurius (Hermés) |
havran, had, kalich a Hermova berla caduceus |
| 2. |  |
Nymphus nebo Nymphobus | ženich | Venuše | Venuše | lampa, diadém, zvonek a závoj |
| 3. |  |
Miles | voják | Mars | Mars | měšec, přilba, kopí, buben, opasek a hrudní krunýř |
| 4. |  |
Leo | lev | Jupiter | Jupiter | batillum, sistrum, vavřínový věnec a symbol blesku (atribut řeckého Dia a římského Iova) |
| 5. |  |
Perses | Peršan | Měsíc (luna) | Luna | krátký meč akinakes, srp, prak, frýžská čapka, měsíc a hvězdy |
| 6. |  |
Heliodromus | sluneční běžec | Slunce | Sol (Hélios) |
pochodeň, bič, plášť a podobizny boha Hélia |
| 7. |  |
Pater | otec | Saturn | Saturnus / Aión (Kronos) |
mitra (pokrývka hlavy otců), pastýřská hůl, roucho, kápě a prsten s drahokamem |
Sedmý nejvyšší stupeň je spřízněný s planetou Saturn a bohem Saturnem (Kronem), který je zde vyobrazen v podobě Aióna hrozivého vzezření (interpretovaný jako vládce času, všichni tito bohové se svou úlohou a charakteristickými rysy shodují) se lví hlavou (někdy i bez ní) a holí boha Iana v ruce (římského boha dveří, bran, vchodů, začátků a konců) a s klíčem nebo dvěma klíči, patrně od nebeské brány. Nad sedmým stupněm otce byl již jen nejvyšší velekněz, představitel kultu a sedmého stupně otců, který se tituloval jako „Otec otců“ (Pater Patri).
Existuje také hypotéza, že pátý stupeň Peršan (Perses) mohl souviset s řeckým hrdinou Perseem.
Přestože cesta přes sedm iniciačních stupňů vedla do mytického nebe, je prokázáno, že ne všichni zasvěcení tohoto nejvyššího stupně dosáhli, zřejmě to ani nebylo povinností kultu.
Astrologické symboly
[editovat | editovat zdroj]
| symbol tauroktonie | nebeské těleso |
|---|---|
| býk | souhvězdí Býka |
| pes | souhvězdí Malého psa (Canis Minor), souhvězdí Velkého psa (Canis Major) |
| had | souhvězdí Hydry, Hada a Draka |
| havran | souhvězdí Havrana |
| štír | souhvězdí Štíra |
| pšeničný klas (na býčím ocasu) | hvězda Spica |
| blíženci Cautes a Cautopates | souhvězdí Blíženců |
| lev | souhvězdí Lva |
| pohár | souhvězdí Poháru |
| Sol | slunce |
| Luna | měsíc |
| jeskyně | universum |
Doba mystérií
[editovat | editovat zdroj]
Mithrův kult se objevuje v římské říši v době, kdy upadá význam tradičních kultů římského náboženství, kdy se věřící zaobírali novými náboženskými myšlenkami, do té doby neznámými (například spásou lidské duše a dosažením věčného života po smrti), roste tak oblíbenost orientálních a mysterijních kultů, které tuto spásu (či osvícení) zajišťují (nejen tedy Mithrova, ale také roste oblíbenost Déméteřiných eleusínských mystérií, Dionýsových, Osiridových, Kybeliných nebo mystérií Kabeirů ze Samothráky). Bylo to období krize a velkých společenských změn. Říše se otřásala v základech během velkých občanských válek, barbarských vpádů i vlád šílených císařů. Projevila se chatrnost Pax Romana. Není náhodou, že se ve společnosti dostávají ke slovu nová náboženství slibující únik z reality – včetně křesťanství, které se zaobíralo otázkou spásy lidské duše.
Mithrův kult jako světové náboženství
[editovat | editovat zdroj]
Přestože se „mithraismus“ rozšířil do všech koutů impéria a nechávali se do něj zasvěcovat i někteří římští císaři, mnozí badatelé se domnívají, že byl jen krůček od chvíle stát se státním náboženstvím, nic nenasvědčuje tomu, že by Mithrův kult měl ambice se jím stát a chtít svět „mithraizovat“. Mysterijní kult neusiloval o popírání ostatních bohů a kultů či jejich zákaz.
Ani Mithras nemohl na rozdíl od křesťanství zaujmout dominantní postavení státního boha. Za vlády císaře Aureliana byl minimálně ztotožňován se státním aureliánským slunečním bohem Solem (docházelo k jejich spojení ve formě Sol Invictus Mithras) a jeho narození bylo slaveno 25. prosince v souvislosti s narozením Sola a dalších slunečních božstev, jenže elitářská vyhraněnost znemožňovala mithraismu stát se masovým náboženstvím. Mithrova společenství navzdory rozšíření na území impéria zůstávala málo početná. Původ božstva v Orientu, celkový cizokrajný nádech a kulturní spřízněnost s perskou říší (se kterou Řím často vedl vleklé války) mohly navíc vyvolávat v řadách římské veřejnosti jistou nedůvěru a opovržení. Navíc vojenský charakter obřadů tolik oblíbený u vojáků znemožňoval přístup ženám, kult a jeho zasvěcení bylo přístupné pouze mužům. Ženy se musely alespoň spokojit s kulty jiných božstev, často se v okolí Mithrových svatyních nachází další chrámy zasvěcené některým bohyním (převážně se jedná o bohyni Kybelé, jejíž kult má také svá mystéria a původ v Malé Asii).
Mithrův kult se nestal samostatným náboženstvím, pouze se etabloval jako synkretický přírůstek římského náboženství. Otcem Mithry neměl být nikdo jiný než Zeus-Oromazd (synkretické spojení nejvyššího olympského boha Dia a Ahury Mazdy, nejvyššího íránského boha zoroastrismu), jindy byl Mithra (kromě Sola) ztotožňován také s maloasijským bohem Attidem (partnerem bohyně Kybelé) jako „Mithra-Attis“. Jakou roli hrál v kultu nejvyšší synkretický bůh helénistického Egypta Serapis není známo, buď sem byl umístěn náhodně, a nebo zde zastupoval podobu nejvyššího boha, Mithrova otce. Je možné, že Mithrův kult se snažil formálně sjednotit náboženskou nejednotnost, kulturní a náboženskou rozmanitost Římského impéria. Jeho kulturní a náboženskou nejednotu se pokusil Aurelian vyřešit svými náboženskými reformami (zavedením státního kultu boha slunce Sol Invictus, s kterým byl Mithras ztotožněn) a nakonec zcela „vyřešena“ zákazem pohanských kultů a nastolením křesťanství jako jediného náboženství. Se zákazem pohanských obětí a kultů zanikl také Mithrův kult.
Zánik kultu
[editovat | editovat zdroj]
Po zákazu pohanských krvavých obětí v římské říši začíná rychlý úpadek mnoha pohanských kultů včetně toho Mithrova, který byl závislý na obětech býka, jehož maso zasvěcenci jedli na sakrálních hostinách a během kultovních slavností ve svatyních. Pro náboženskou liturgii a zasvěcence byl tento akt ze všech nejdůležitější, představoval Mithrovu oběť, skrze kterou je obnovována plodnost a životaschopnost světa. Prostřednictvím oběti býka a býčí hostiny je tak Mithrův skutek připomínán a nebo dokonce sami věřící se prostřednictvím obřadu podílejí na obnově světa společně s Mithrou. Je tedy pochopitelné, že bez býčích obřadů byla další existence kultu nemyslitelná.
Po ustanovení křesťanství hlavním státním náboženstvím římské říše se mithraistické památky stávaly terčem útoků křesťanských věřících. Ti se snažili zahladit veškeré stopy po dříve oblíbeném bohu a spasiteli římské říše, který dříve pro křesťanství představoval vážného konkurenta. Navíc křesťané byli také toho názoru, že Mithrův kult se na křesťanských obřadech dopouštěl plagiátorství, měl údajně vykrádat a kopírovat křesťanské bohoslužby a svátosti, a zároveň tak křesťanství i zesměšňovat. Mithrův kult, značně oslabený, se dost možná snažil podobně jako ostatní kulty pokračovat ve své činnosti dál, pokud možno tajně a ilegálně. Jeho existence definitivně končí na konci 4. století našeho letopočtu v souvislosti s protipohanskými výnosy křesťanského císaře Theodosia.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Neznámé božtvo, zřejmě bůh času Aión (Chronos) nebo Ahriman, démon a představitel zla v zoroastrismu, s klíčem a holí boha Januse.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ GRENET, Frantz. Encyclopædia Iranica - Mitra: Icongraphy in Iran and Central Asia [online]. [cit. 2019-06-25]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ SCHMIDT, Hanns-Peter. Encyclopædia Iranica - Mitra in Old Indian and Mitra in Old Iranian [online]. [cit. 2019-06-25]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CURTISOVÁ, Vesta Sarkosh. Perské mýty. Praha: Levné knihy, 2006. ISBN 80-7309-415-0. S. 14.
- ↑ Commodian, Instructiones 1.13
- 1 2 Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 45
- ↑ Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 46
- ↑ Tertullian, De praescriptione haereticorum 40
- ↑ Per Beskow, "Branding in the Mysteries of Mithras?", in Mysteria Mithrae, ed. Ugo Bianchi (Leyden 1979), 487-501
- 1 2 Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 34
- ↑ Robert Turcan, Mithra a Mithraismus str. 19–24
- ↑ Reinhold Merkelbach, Mithras, Konigstein, 1984, ch. 75-7
- ↑ Beck, R., Merkelbach's Mithras, p. 304, 306.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- TURCAN, Robert. Mithra a mithraismus. Překlad Veronika Sysalová. Praha: Vyšehrad, 2004. 175 s. ISBN 80-7021-708-1.
- GIEBELOVÁ, Marion. Tajemství antických kultů. Překlad Rudolf Řežábek. Liberec: Dialog, 2009. 173 s. ISBN 978-80-7424-012-6.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu mithraismus na Wikimedia Commons
